Není třeba se přiliš rozepisovat o "životě a díle" zmíněné herečky a horlivé komunistky Jiřiny Švorcové, ostatně o tom většina z nás ví dost. Po její smrti si může každý pohodlně plivnout, může této skutečnosti litovat, prostě ji jen vzít na vědomí či ignorovat. Dokonce se zřejmě najde i pár jedinců, kteří tuto zprávu přijali s jakýmsi, řekněme ochrnutým zadostiučinením. Budiž, jsme lidé různí.

Panu Halíkovi ( podotýkám pro neznalé: teologovi, profesorovi UK a prezidentovi České Křesťanské akademie) leží paní Švorcová hluboko v žaludku. Ve svém zlostném pamfletu jí přisoudil nenapravitelnou zaslepenost a zatvrzelost, nebo i kousek jakési podivuhodné věrnosti. A aby to tolik nebilo do očí, přidal neuvěřitelný vzkaz: "A tak se modlím za její duši, která je až nyní velmi překvapena tím, že Pánbůh opravdu existuje – kéž pro ni toto překvapení není příliš tvrdé a nemilé."

Tolik zla, arogance a nesnášenlivosti v jedné větě se hned tak nevidí. Pomiňme, že pan Halík hovoří o existenci boha, jako o hotové věci, ale domnívám se, že právě pan Halík je představitelem ideologie, která na zaslepenosti a zatvrzelosti má postavenu svoji existenci. Po staletí se církev, coby jakýsi parlament a výkonná moc křesťanů nemění a nevyvíjí, od svých oveček vyžaduje poslušnost a slibuje posmrtný život a ráj, nebo peklo, podle zásluh.

Už jen slib či výhrůžka něčím, co nikdy nikdo neviděl, je dost podpásová strategie, ale budiž, chce-li někdo věřit v boha, je to jeho volba. Je ale užitečné vnímat sdělení, jako dnes Halík učinil, jsou dokladem zla zakořeněného nikoliv ve skupině občanů, hlásících se například ke komunismu, ateismu nebo ke katolické víře, ale v každém jedinci odděleně.

Pan Halík žije a káže ve stejném bludu, jako žila paní Švorcová, rozdíl je pouze ve jménu. Obě jsou to slepé cesty lidstva, obě plodily a plodí násilí i přesto, že hlásají opak. Obě mají na svědomí zaslepenost lidského konání a produkují závislost a strach, obě vždy a velmi pečlivě potlačovaly vzdělanost, rozvoj osobnosti a vlastní názor.

Nikoliv, monsignor Halík si svou sutanu o osobu Jiřiny Švorcové neušpinil, už ji dávno špinavou má. Důkaz o tom podal, když jako první přispěchal s politickým prohlášením po její smrti, vzal na sebe úlohu nejvyššího a řádně ji odsoudil. Zejména ale ukázal, jak je pro něj důležité si veřejně do své čarodějnice kopnout i po její smrti. Člověk vyznávající pravidla morálky takto nejedná, ať už v boha věří, nebo ne.